Za českými hrady

Lektor : Tomáš Koutek

Úvodem
Ať už se nám to líbí, nebo ne, dějiny člověčího společenství jsou z velké části i dějinami válek, těch velkých – i těch mezi majiteli miniaturních panství a panstvíček, pro něž se vžil vcelku vypovídající název „drobné války“.
Proto i projekt, věnovaný military turismu, nemůže opomenout charakteristické exponenty zejména středověkého válečnictví – totiž hrady, hrádky a tvrze.
Čechy, přes svou relativně malou rozlohu, jsou těmito panskými sídly doslova přeplněny. Jen hradů tady najdeme na sedm stovek. Těch stojících, těch zřícených, těch zaniklých (patrných v terénu jen nerovnostmi příkopů a náznaky zmizelých zdí) i těch, o nich se zmiňují již jen kroniky a starodávné listiny. A to nepočítám hrádky a tvrze, zámky a zámečky – ty stojí nebo stávaly v téměř každé trochu větší dědině.
Na některé z nich vás – pokud budete mít zájem – v rámci našich zájezdových programů zavedeme.
Základní vývoj českých hradů
Předchůdci hradů byla starověká hradiště, sídla zejména slovanských kmenů, zakládaná na výhodných místech u soutoků řek, při brodech a na obchodních stezkách. Z některých se později stala města, z některých středověké hrady, jiná byla opuštěna a ponechána svému osudu.
Hrady, které typologicky oscilují na rozhraní mezi hradištěm a hradem, nazýváme hrady přechodného typu, jejich představiteli jsou třeba Angerbach u Kožlan nebo Hlavačov u Rakovníka.
Nejstarším kamenným hradem v Čechách, byť jeho stavitelé byli němečtí šlechtici, je pak Přimda na Tachovsku. Podobně, jako další hrady románského stavebního období (Vyšehrad, Mělník, Roudnice nad Labem) byly vystavěny do roku 1200.
„Zlatým věkem“ českého hradního stavitelství bylo 13. a 14. století. Tehdy vznikala síť královských hradů, svá sídla budovali i významní šlechtici, zprvu osvědčení královi družiníci, výjimečně stavěli bohatí měšťané (Okoř) a několik hradů mají „na svědomí“ i příslušníci kléru (biskupský Horšovský Týn, již zmíněná Roudnice, nebo Bradlo u Hostinného, připisované Německým rytířům). Specifickým typem hradu bývaly řádové komendy (Chomutov, Strakonice, Kadaň, Most).
Za vlády posledních Lucemburků začíná převládat potřeba pohodlí na úkor obranyschopnosti, stavby nemůžeme ještě nazývat zámky, ale už se odklánějí od strohých vojáckých pevností vrcholného středověku (zejména Točník, nebo Krakovec u Rakovníka).
Husitské války a vývoj těžkých palných zbraní obecně pak dobu hradů v zásadně ukončily. Šlechta se zvolna stěhovala do pohodlnějších zámků, hrady byly – v lepším případě – zachovány jako sídla úředníků, některé se, ponechány na pospas počasí a rukám vesničanů z okolí co zdroj levného stavebního materiálu, změnily ve zříceniny, nebo zcela zanikly. Zřejmě poslední hradní novostavbou v Čechách je hrad Freudenstein nad Jáchymovem, vystavěný ve druhém desetiletí 16. století.
Nová vlna zájmu o hrady a jejich zříceniny nastala s nástupem romantismu, třeba Karel Hynek Mácha po nich rád chodil a kreslil je. Zároveň se problematikou hradů počali zabývat první seriózní badatelé. Kupec F. A. Heber (1815 – 1849) sepsal sedmisvazkové dílo o hradech a tvrzích, následovala monumentální práce historika, profesora Augusta Sedláčka (1843 – 1926), čítající 15 dílů. Pozoruhodným dílem je kniha historičky umění Dobroslavy Menclové (1904 – 1978) České hrady 1-2 a konečně tím, kdo českou kastelologii (vědu o hradech) posunul do první světové ligy, byl profesor Tomáš Durdík (1951 – 2012) a jeho četné studie, včetně „bible“ všech hradologů, Ilustrované encyklopedie českých hradů.
Stručná hradní typologie
Naše (ovšem i cizí) hrady můžeme podle různých kritérií rozdělit na několik podkategorií. Na tomto místě si ozřejmíme jejich základní dělení…
Podle staveniště:
Hrady výšinné: hrad je vystavěn na vysokém, mnohdy dominantním vrchu (třeba Ralsko, nebo Ronov u Úštěku)
Hrady ostrožné: vystavěné na výběžku z „hlavního“ kopce, zpravidla jej obtéká nějaký vodní tok. Dle mého nejčastější možnost, ostrožná bývá přeťata příkopem (třeba Křivoklát, nebo Zvíkov)
Hrady vodní: postavené hlavně v nížině, hlavní obrannou složku tvoří rybniční soustavy, nebo vodní příkopy (třeba Blatná, nebo Švihov)
Hrady skalní: specifický typ hradu, u něhož hraje zásadní roli skalní blok, nebo jejich uskupení (třeba Valečov, nebo Klamorna)
Podle stavebního typu:
Hrad bergfritového typu: typický pro šlechtický hrad z doby okolo roku 1300, dominantou je vysoká, zpravidla okrouhlá (může ale být i hranolová) útočištná věž (bergfrit), nejčastěji stávala volně, mimo další zástavbu, bývala přístupná v patře padacími můstky (třeba Dobronice nad Lužnicí, nebo Jenštejn)
Hrad donjonového typu: hrad, jehož ústřední částí je mohutná obytná věž (donjon), zpravidla hranolová, ale výjímečně může být i okrouhlá (třeba Rabí, nebo Vítkův Kámen)
Hrad s palácem jako hlavní obrannou i obytnou stavbou: bezvěžový typ hradu, jednoduchá, úsporná varianta (třeba Vlčtejn u Blovic, nebo dobříšský Vargač)
Hrad s plášťovou zdí: další bezvěžová varianta, areál je obehnán vysokou hradbou, za níž se schovávají ostatní stavby (třeba Lanšperk, nebo Oparno)
Hrad s blokovou zástavbou: typ hradu, u něhož je obytná věž svázána do bloku s palácovými křídly v organický celek, ze tří, nebo čtyř stran svírající nádvoří (třeba Lipnice nad Sázavou, nebo Kost)
Dvoupalácová dispozice: u takového hradu je jádro tvořeno dvěma spojenými, identickými, nebo odlišnými paláci (třeba Helfenburk u Bavorova, nebo Egerberg u Kadaně)
Hrady s obvodovou zástavbou: charakteristický typ pro královské hrady 13. století, stavbu tvořilo obvykle více paláců, jejichž jedna stěna tvořila opevnění (třeba Bezděz nebo Lichnice)
Typ kastel: pravidelná čtvercová nebo obdélná dispozice, zpravidla s nárožními věžemi. Francouzský kastel mívá válcové věže, umožňující boční střelbu – flankování (třeba Konopiště v nejstarší podobě). Středoevropský (italský) kastel bývá vevázán do opevnění města, věže jsou obvykle hranolové (třeba Kadaň)
autor : Tomáš Koutek